HISTORIE VALAŠSKA

Východomoravský region Valašsko dostal název podle pastevců ovcí - valachů, kteří se podíleli na dosídlování západních Karpat v 17. století. Na severovýchodní Moravu přišli ze Slovenska a ze Slezska a prostřednictvím svých předků sem přenesli salašnické tradice extenzivního pastevectví, rozšířené zejména ve východních a jižních Karpatech. Chovali ovce za účelem výroby sýra a používali jak názvosloví pro pastviny (Grúň, Kyčera, Prislop, Polana aj.), které je rozšířeno v celých Karpatech, tak i terminologii salašnickou (koliba, brynza, geleta, aj.). Uherští panovníci ve 14.století využívali totiž pastevců ze Sedmihradska ve svých výbojích na východ a za zásluhy jimi osídlovali doposud pusté severovýchodní Karpaty. Jejich extenzivní cirkulace po horských a nížinných pastvinách v ročním cyklu způsobila rozsáhlou etnickou asimilaci. Při hledání nových pastvin pro ty, kterým se nepodařilo získat půdu a trvale se usadit, se tento způsob hospodaření později šířil i do Západních Karpat. Tam v 17. a 18. století probíhala pasekářská kolonizace na svazích horských údolí. Hřebeny sloužily především jako pastviny chovatelů tzv.valašského dobytka - ovcí. Podílely se na ní jak rodiny ze starších moravských obcí kolem Rožnova, Meziříčí, Vsetína a jiných podhorských městeček, tak rodiny přistěhovalců z východu a severu. Oboje obyvatelstvo se muselo přizpůsobit novým krajně nepříznivým podmínkám spojením obou tradic v hospodařském využívání půdy, což vtisklo krajině regionu charakteristickou podobu.
Kulturní zvláštnosti, které reprezentovaly valašské pastevce, byly přitažlivé pro ostatní obyvatelstvo. Ovlivnily integrační proces na jednotlivých pastvinách, a to v dialektu, hudbě, tanci a v tradičním oděvu, jehož ústup začal nejdříve. Protože okolní obyvatelstvo si těchto odlišností od 17. století všímalo, začali si obyvatelé Valašska uvědomovat svoji identitu a do přelomu 19. a 20. století znovu oživovali reprezentační znaky regionální přináežitosti, např. obnovený kroj, hudba a tanec včetně jejich záznamů, interiérové prostředí s tradičním nábytkem, vznikaly muzejní sbírky. K rozsáhlému kulturnímu dědictví tedy patří i reviční formy folklóru, ale hlavně charakter horské krajiny, v níž jsou lesy prostoupeny pastvinami, polanami a rozptýleným osídlením na nich. Lze tam ještě najít tradiční roubené stavby kolem dvorů s jasany a lípami, s hrazenými výhony pro dobytek a horskými políčky okolo nich. Lidovou kulturu bývalého Mezříčsko-rožnovského panství, do něhož patřily i Velké Karlovice (zal. 1713 z Rožnovska), nejvýrazněji reprezentuje lidová architektura odlišná od Vsetínska. Nejstarší dochované formy obydlí mají jizbu s pecí a ohništěm, nad nímž je komín (dnes se využívá přistavený sporák), vedle jizby byla obytná komora pro výměnkáře, uprostřed domu průchodní síň a vzadu skladovací komora. Chudších chalupnických usedlostí nejvíce přibylo v 18. století, kdy se nejvíce šířily dvojdílné domečky s jizbou a síní. V obživě se stále více uplatňovala domácká výroba, na Rožnovsku především plátenictví. Provázela ho tradice vyšívačská, která už od zač. 19. století v městečku dosahovala špičkové kvality. Uplatnila se na oděvu těch zámožnějších rodin, které byly svázané se staršími tradicemi domácího prostředí.
"Jiří Langer"